Hirošima den poté


Hirošima (japonsky: 広島市, Hirošima-ši) je přístav, sídelní město prefektury Hirošima a největší město regionu Čúgoku na západě největšího japonského ostrova Honšú.

Dávný jaderný výbuch ničí i současnou generaci, alespoň že poznatky z pozorování následků výbuchu přinášejí nové informace. V pondělí 6. 8. 1945 v 8.15 ráno shodil americký bombardér B-29 Superfortress atomovou bombu na město Hirošima. Nikdo tehdy nevěděl, jaké přesně budou její následky. Letoun, zvaný Enola Gay podle křestního jména matky prvního pilota, musel být pro shození bomby upraven.

loading...

Oproti standardním B-29 mu byly odebrány všechny pancíře a některé kulomety, nádrž byla naplněna nižším než předepsaným množstvím paliva. Proč všechna tato opatření? Letoun totiž po shození pumy musel nasadit 155° obrat a prudce zrychlit tak, aby unikl tlakové vlně způsobené výbuchem. Zájemci si dodnes mohou letoun prohlédnout – je k vidění v Muzeu letecké a vesmírné techniky na předměstí hlavního města USA.

Ničivá vlna a oheň

Vlastní bomba, zvaná Little Boy, vážila čtyři tuny. Z toho však jen 64 kg tvořil uran. Z něj se jaderné reakce přímo účastnilo jen 700 gramů, přičemž během výbuchu se na energii stihlo přeměnit pouhých 0,6 gramu – méně než jedna šestitisícina hmotnosti celé bomby. Následky však byly naprosto nedozírné. Někteří zastánci jaderné energie s oblibou tvrdí, že při hirošimském výbuchu nezahynulo na ozáření příliš mnoho lidí. Jak tomu tedy je doopravdy? Výbuch nastal 580 metrů nad zemským povrchem. Způsobil tlakovou vlnu o síle 63 terajoulů – jedná se o zhruba dvě pětiny denní produkce Temelína při plném výkonu. Americká armáda odhadla počet okamžitých obětí na životech na 66 000 a přinejmenším stejné množství zraněných. Kde se tedy berou snahy o popírání existence obětí výbuchu?

Většina okamžitých obětí totiž nezemřela přímo na následky ozáření. Ve tři kilometry širokém kruhu byla tlakovou vlnou zničena naprostá většina budov, které ve svých sutinách pohřbily obrovské množství lidí. Ve středu tohoto kruhu se přidal další efekt – výbuch vytvořil 370 metrů velkou ohnivou kouli, která zapálila či roztavila vše ve svém dosahu. Kontakt s tímto žárem samozřejmě nebylo možné přežít, pro ilustraci – na místě se našel písek spečený na skelnou hmotu. Četné požáry se samozřejmě po chvíli rozšířily i do okolí. Výbuchem bylo generováno intenzivní neutronové a gama záření.

Lidé, kteří však byli v dosahu smrtelné dávky záření, zemřeli až na výjimky vlivem žárové a tlakové vlny dříve, než se u nich stihly jakékoli syndromy nemoci z ozáření vyvinout. Díky tomu, že výbuch nastal ještě ve vzduchu, nedošlo k rozptylu těžších částic – radioaktivního popela – ke kterému dochází při výbuchu bomby na zemi. V takovéto situaci by nebezpečný radioaktivní spad byl více patrný v oblastech po směru větru bezprostředně sousedících s Hirošimou – zejména v místech, kde by případně po výbuchu začalo pršet. Většina radioaktivních produktů výbuchu se rozptýlila až do stratosféry, deset a více kilometrů nad zemský povrch. Následný radioaktivní spad slabě zamořil obrovské území, avšak lokálně se příliš neprojevil.
Radioaktivita zabíjí pomalu

Radioaktivita si svou daň začala vybírat později než žár a tlaková vlna způsobené výbuchem. Hlavním nebezpečím radioaktivního záření totiž nebývá hrozba bezprostřední smrti, ale pomalé umírání na nejrůznější sekundární nemoci a bezprecedentně zvýšený výskyt vývojových vad u dětí narozených rodičům vystaveným ozáření. Mezi zmíněné sekundární nemoci patří zejména nádorová onemocnění – nejrůznější formy rakoviny. Ozáření totiž naruší, někdy až rozláme DNA – hlavní nositelku dědičné informace o stavbě našich tělních buněk. Naše tělo si sice je schopno poškozenou DNA do jisté míry opravovat, někdy se ale splete.

Některé tyto chyby při opravách radiací poškozené DNA pak způsobují vznik nádorového bujení. Pokud radioaktivita naruší genetickou informaci v našich pohlavních buňkách, vajíčcích, spermiích nebo jejich různých vývojových stadiích, mívá to za následek jednak sníženou plodnost, jednak mnohonásobný nárůst výskytu vývojových vad. Poškozená DNA totiž neumí správně zprostředkovat informaci o tom, jak má nově narozený človíček vypadat, a dotyčný může trpět některým z nepřeberného množství geneticky podmíněných syndromů. Anebo si s sebou nese vlohy k výskytu některých nemocí v pozdějším věku, může třeba mít ve stáří zvýšený sklon k onemocnění rakovinou. Pro stanovení celkového počtu obětí 64 let starého výbuchu je tedy nutno započítat i dnešní úmrtí obyvatel Hirošimy, kteří v roce 1945 třeba ještě ani nežili.

Hodně velké problémy

Před 30 lety se podařilo shromáždit 78 přeživších obětí z epicentra výbuchu, zjistit jejich zdravotní stav a odebrat vzorky tkání a DNA. Nedávno se k této skupině vrátil hirošimský vědec Nanao Kakada a zjišťoval, jaký byl jejich osud. Všichni se v době svržení bomby nacházeli do 500 metrů od místa výbuchu a až na tři výjimky všichni obdrželi dávkový ekvivalent záření vyšší než jeden sievert (pro srovnání, takto vysokým dávkovým ekvivalentem záření při nám známějším výbuchu v Černobylu roku 1986 bylo postiženo údajně pouze 232 osob).

U 17 osob zkoumal Kakada závislost množství chromozomálních odchylek na stupni ozáření. Jinými slovy, zjišťoval, nakolik se jejich tělu podařilo opravit radiací poškozenou DNA. Výsledky jsou naprosto tristní. Při dávce ozáření kolem 1 sievertu měli dotyční výrazně poškozené chromozomy v nejméně 10 % buňek svého těla. Ale ti, kteří obdrželi dávkový ekvivalent 5 sievertů, měli nevratně poškozeny chromozomy v 50 % buněk svého těla. Kakadovi však takto povrchní pohled nestačil a studoval postižené ještě detailněji. Zaměřil se na geny, o nichž je známo, že při své deregulaci způsobují nádorové bujení. Vzal si vzorky DNA od čtyř přeživších, kteří v době odběru vzorku netrpěli leukemií ani jiným nádorovým onemocněním.

Zjistil, že všichni čtyři mají pozměněny některé z genů, které jsou dnes považovány za klíčové pro obranu před nádorovým bujením, že se mu tedy nejsou schopni účinně bránit. Když injikoval jejich buňky do experimentálních myší, myškám se vytvořily nádory. Po pár letech se ukázalo, že výsledky testů DNA korespondují s osudem zkoumaných jednotlivců. První z nich zemřel na rakovinu střeva 10 let po provedení experimentu, druhý z nich dostal leukemii 7 let po odběru DNA, třetí přeživší dostal po devíti letech rakovinu prsu a jen poslední z nich nádorovému bujení unikl tím, že rok po odběru DNA dostal infarkt. Jde jen o malý vzorek, avšak velmi výmluvná je skutečnost, že u všech čtyř došlo nejen k blíže nespecifikovaným chromozomálním přestavbám, ale především k deregulaci genů bránících vzniku nádorového bujení.

Malé problémy

Podobných studií se v případě Hirošimy a Nagasaki objevilo již několik, vždy se shodným výsledkem. S největší pravděpodobností nás však takto vysoké dávky záření nepotkají. S čím se ale v dnešním nestálém světě setkat v budoucnu můžeme, jsou nízké dávky záření z radioaktivního spadu. Starší z nás si jistě pamatují, že v zimě 1986/1987 se kvůli spadu způsobenému jarním černobylským výbuchem narodilo v ČR méně chlapců: za normálních okolností nově narození chlapci nad dívkami mírně převažují, pokud však na populaci působí různé mutageny, včetně radioaktivního záření, poměr se často zvrátí ve prospěch dívek.

Ale zpět do Hirošimy. Hirošimský vědec Kei Nakachi se spolu se svými spolupracovníky zaměřil na analýzu rozsáhlého souboru 140 000 obyvatel Japonska, kteří byli roku 1945 vystaveni různým, často i jen relativně nízkým dávkám záření. U poměrně nízkého dávkového ekvivalentu menšího než 0,3 sievertu (tj. jako by člověku provedli 600 rentgenů plic) bylo poškození DNA neprůkazné. Naopak u vyšších dávek zjistili rychle stoupající riziko. Zaznamenali řadu změn ve stavbě chromozomů a aktivitě některých enzymů, následovaných výrazně zvýšeným výskytem některých typů nádorů, například v brzlíku či konečníku.

Podobnou studii provedl na vzorku 105 427 přeživších Hirošimu a Nagasaki i kolektiv amerických vědců pod vedením D. L. Prestona. Američanům se podařilo prokázat závislost výskytu rakoviny na stupni ozáření nejen u dávkových ekvivalentů vysokých, ale i nízkých, až do 0,005 sievertu – což je dávka, kterou dnes běžně obdržíme při některých náročnějších rentgenologických vyšetřeních.

Nejasnosti zůstávají

Působí na nás i přirozená radioaktivita, radon, záření z kosmu. Na DNA negativně působí i mutageny přijímané s potravou nebo dýcháním znečištěného vzduchu. Efekt nízkých dávek radioaktivního záření je velmi těžké identifikovat, protože náš životní styl generuje značné množství mutací DNA. Při zvolení vhodného testovacího systému se však daří negativní účinky i malých dávek záření prokázat. Jak údajně řekl už roku 1945 Robert Oppenheimer, „lidstvo bude proklínat jména Los Alamos a Hirošima“. Jeho slova se naplňují. Jádro se ukazuje být dobrým sluhou, ale špatným pánem.

Sdílet s přáteli ->Share on Facebook0Share on Google+0Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn0Share on VKPin on Pinterest0Email this to someone