Prehistorie filmu


Promítání filmu umožňuje nedokonalost lidského oka.
Roku 1824 vydává v Londýně anglický učenec švýcarského původu Peter Mark Roget dílo:
„O zachování obrazu pohybujících se předmětů“, pojednávající o vlastnosti lidského oka, bez níž bychom nejen nebyli schopni dívat se na filmy promítané na plátno, ale ani bychom nepozorovali naprosto žádný pohyb ve svém okolí. Tato vlastnost, doznívání zrakového vjemu, se projevuje tím, že pozorujeme-li upřeně libovolný předmět a potom od něho odvrátíme zrak anebo nám tento předmět sám zmizí z očí, na desetinu sekundy uchováme na sítnici jeho obraz. Díky této vlastnosti našeho zraku — pozorujeme-li pohybující se předměty — překrývají se v našem oku dva obrazy — ten, který jsme zachytili před jednou desetinou sekundy, a ten, který vidíme právě v tomto okamžiku. Překrývání obrazů nám umožňuje, abychom si uvědomili jev pohybu, abychom viděli pohyb nikoli jako sta nebo tisíce oddělených, nehybných obrazů, které tvoří jeho etapy, nýbrž jako úkaz trvalý, plynulý a nepřerušovaný. Doznívání zrakových vjemů znali již staří Egypťané, ale teprve v polovině 19. století tento jev zužitkují estrádní podnikatelé při zábavných optických představeních. Vyrábějí se přístroje různého druhu a složitosti, které divákům poskytují iluzi pohybu.
Jmenovaly se všelijak: stroboskop, zoetrop, bioskop, kinesiskop, kolo života a podobně. Každá z nich vypadala trochu jinak, ale princip byl stále týž. Skládaly se povětšině z nějakého velkého válce nebo bubnu, na jehož stěně, většinou z pruhu papíru nebo pergamenu, byly nakresleny obrázky zachycující několik postupných fází pohybu — například běžícího klokana, vyskakujícího provazochodce nebo cválajícího koně. V bubnu, na který se tyto pruhy navíjely, stál zdroj světla, lampička nebo svíčka.

Jakmile se buben roztočil přiměřenou rychlostí, začaly splývat jednotlivé fáze pohybu zachyceného na pásu, a protože byly zezadu prosvíceny, objevovaly se výrazně “děj” jednoho pohybu, skoku nebo kroku vykonaného postavou nakreslenou na pásu.
Historie filmu do r. 1895 se obvykle nazývá prehistorií kinematografie. V té době se vyvíjelo vše, co tvoří pozdější kinematografii.

loading...

 

Propellerads

Tento vývoj lze rozdělit do tří základních linií:
zachycování pohybu
vývoj umění světla a stínu
vývoj optiky a fotochemie
Výtvarné umění se od svých počátků až do dneška vždy pokoušelo zachytit nejen jednu, nejtypičtější fázi pohybu – statický obraz, ale i několik fází současně – obraz dynamický. Jen pramálo se v tomto ohledu liší jeskynní malby zvířat (např. kanec s různými fázemi pohybu nohou) od obrazů futuristů (např. Pes na šňůře Giacoma Bally). Některé staroegyptské a antické malby na vázách, nádobách či sloupech, které svým zaobleným povrchem přímo podněcovaly k tomu, aby byly pomalovány obrázky v pásech, zachycují jednotlivé fáze pohybu ne pouze na jednom obraze, ale v celé sérii obrázků.

O dojmu pohybu, jímž působí sled statických obrazů v jejich jednotlivých fázích, hovoří již v 1. století římský básník a přívrženec Epikurovy filozofie Titu Lucretius Carus. V části své knihy „De rerum natura“ napsal o principu snu: „…žádný div, že se obrázky hýbou a patřičně zvedají ruce i ostatní údy. Kdykoliv obrázek zajde a nastoupí druhý v jiné poloze, zdá se, že se prvý pohnul, to se však děje, jak zřejmo, rychlostí blesku.“

Další cesta vedla jednak k vyprávění v obrazech (např. obrázky ilustrující kramářské písně či novodobé comicsy), jednak ke všem technickým předchůdcům filmu, jako jsou lístkové kinematografy, kde iluze pohybu vznikala rychlým listováním, a tudíž střídáním listů s fotografiemi jednotlivých fází pohybu, či thaumatropy, v nichž se dva obrázky nakreslené narubu a líci roztočené destičky navzájem doplňovaly, destička se uváděla do pohybu motouzem, který procházel jejím středem.

 

loading...

 

Camera Obscura
Předchůdcem filmové kamery byla camera obscura, tmavá skříňka s malým otvorem v přední stěně, kterým pronikalo světlo a na zadní stěnu skříňky kreslilo převrácený obraz předmětů před otvorem. Nejstarší popis takového druhu zařízení pochází z 5. století př. n. l. od čínského filosofa Muo Ti. Další popisy tohoto jevu se objevují v čínských pramenech z 9. a 10. století. Otázky týkající se průchodu světla otvorem vznáší ve svém díle „Problémy“ i Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) ve 4. stol. př.n.l., nedává však žádné vysvětlení. V 10. století, když hledal zařízení, a nímž by mohl pozorovat zatmění Slunce bez poškození zraku, studoval převrácený obraz vytvořený malou dírkou ve stěně arabský fyzik a matematik Abu Ali al-Hasan Ibn al-Haitham (asi 965 – 1039), známý jako Alhazen. Využil skutečnost, že světlo, které padá malým otvorem do jinak naprosto temného prostoru promítá na stěnu obraz předmětů a obrazů, které se nacházejí před otvorem. Později skříňky nahradila zatemněná místnost se zrcadlovými čočkami. Princip camery obscury znal již roku 1267 anglický mnich, filosof a vědec Roger Bacon. První podrobný popis principu camery obscury najdeme až v rukopise „Codex atlanticus“ italského umělce a vynálezce Leonarda da Vinciho z období kolem roku 1485, který ji využíval ke studiu perspektivy. Patrně nejstarší vyobrazení camery obscury bylo publikováno v knize „De radio astronomico et geometrico liber“ v roce 1545, ve které německý fyzik a matematik Gemma Frisius popsal pozorování zatmění slunce roku 1544. Roku 1550 vědec a badatel Giovanni Battista della Porta, pocházející z Neapole, vložil do jejího otvoru skleněnou čočku. Tímto důmyslným způsobem v podstatě napodobil fyzikální princip, na němž je založena funkce lidského oka. Termín „camera obscura“ byl poprvé použit německým astronomem Johanem Kellerem na počátku 17. století. Ten ji používal k astronomickým účelům. V 19. století můžeme zatemněné místnosti určené k pozorování obrazů stavěny pro zábavu i poučení objevit po celém světě.
Laterna Magica a jiné Hračky
Patrně mnohem starší je vynález předchůdkyně projektoru, tzv. kouzelné svítilny – laterny magiky. Pravděpodobně byla známa již v biblických dobách, ale důsledně byla používána až v 17. století. Tajemství kouzelné lucerny odhalil v roce 1671 ve svém traktátu „Ars magna lucis et umbrae“ německý jezuita Athanasius Kircher (1601 – 1680). Ten v letech 1640 – 45 převrátil princip camery obscury a do temné skříňky umístil lampu, jejíž světlo soustřeďovalo za ní umístěné zrcadlo a odráželo ho do štěrbiny s čočkou. Světelný paprsek procházel průhledným materiálem, na němž byl namalován převrácený obrázek. Po průchodu světelného paprsku štěrbinou s čočkou jím byl obrázek promítnut v normální poloze, nejčastěji na protější stěnu. Kircherovu myšlenku dále rozvinul vlámský vědec Christiaan Huygens, který v roce 1659 zařízení doplnil čočkami, aby tak učinil obrazy co nejjasnějšími a nejčistšími. V roce 1666 Thomas Walgenstein uspořádal první představení laterny magiky v Dánsku. Trvalo dalších 200 let, než vynálezci objevili, jak lze laternu magiku upravit, aby mohla promítat pohybující se obrázky. Veřejné světelné projekce zdokonalené laterny magiky, které např. koncem 18. století pořádal Belgičan Etienne Gaspard Robert zvaný Robertson a při nichž udivoval diváky promítáním duchů, ďáblů i historických osobností na oblaka dýmu („Phantasmagoria“), ustoupily později podívaným určeným pouze jedinému divákovi.
Iluze pohybu ve filmu je dána působením záblesků – tzv. stroboskopický efekt. Rychlý sled jednotlivých obrazů splyne do pohyblivého toku jen tehdy, když je promítání obrazů přerušováno krátkými fázemi tmy. Tento efekt objevil anglický přírodovědec Michael Faraday. Došel k závěru, že oko spojuje přerušované vjemy do zkreslených nebo chybných obrazů. Tento takzvaný stroboskopický efekt nemění jen vnímání skutečného pohybu, ale za zvláštních podmínek může naopak simulovat pohyb reálně neexistující. Na setrvačnosti zrakového vjemu byly založeny všechny přístroje rotujících kotoučů a bubnů, které měly uvnitř instalovány série kreseb několika fází jednoduchého pohybu. Při pozorování štěrbinou, omezující zorný úhel diváka, vzbuzovaly dojem plynulého pohybu. Tyto přístroje se jmenovaly různě a v 30. letech 19. století byly nejznámější fenakistoskop, stroboskop a kouzelný buben s výměnnými pásy kreseb zootrop.

Na snadno pochopitelnou myšlenku promítat pohyblivé obrazy na plátno, aby se zpřístupnily většímu publiku, přišel rakouský důstojníka vášnivý vynálezce Franz von Uchatius, který roku 1845 zkombinoval kolo života s principem laterny magiky. Do svého vlastnoručně vytvořeného promítacího přístroje zasadil disk se dvanácti průhlednými obrázky, takže se jeden za druhým, s potřebnou krátkou tmavou fází, promítaly na stejné místo plátna. Nicméně jeho promítací fenakistoskop vytvářel jen nejasné obrazy. Tento problém vyřešil L. S. Beale, který vynalezl šestihranní diapozitiv zvaný choreutoskop. Tento přístroj používal k posunu obrazového kotouče mechanismu, který se podobal maltézskému kříži běžných projektorů. Rámeček krátce podržel každý obrázek před promítacími čočkami a pak pomocí záklopky přerušil světelný paprsek, dokud převodový systém neposunul na místo další obrázek. Je neuvěřitelné, že od těch dob se na tomto procesu stop-start, známém jako přerušovaný pohyb, nic nezměnilo. Přesto však tyto pokusy balancují na pomezí fyzikálních vědeckých výzkumů a magie nebo hry na magii.
Přehled optických hraček:
Camera obscura: optický princip, podle něhož světlo dopadající malým otvorem do „tmavé komory“ promítá horizontálně i vertikálně převrácený obraz na její zadní stěnu;
Lístkový kinematograf: listovací sešitek s fázovými obrázky;
Kukátko nebo raritní skříňka: přenosná skříňka s otvory pro oči, kterými mohou být pozorovány osvětlené obrazy uvnitř;
Laterna magica: nejstarší promítací přístroj poháněný původně svíčkou;
Kolo života: disk pomalovaný na rubu obrázky fází, které jsou při pozorování otáčejícího se disku průzory před zrcadlem vnímány jako pohyblivé;
Mutoskop: mechanicky poháněné palcové kino;
Panorama: palác optické podívané, v němž je návštěvník obklopen obrovskou kruhovou malbou pokrývající celých 360 stupňů;
Praxinoskop: zázračný buben dále vyvinutý Reynaudem, v němž je průzor nahrazen věncem zrcadel posazených na otočné ose;
Fantasmatrop: heylovo projekční kolo života s trhavým transportním mechanismem;
Fenakistiskop: Plateauovo kolo života;
Stroboskop: Stampferovo kolo života;
Traumatrop: zázračný disk, který při rychlém otáčení způsobuje splynutí dvou obrázků do jednoho na základě doznívání zrakového vjemu;
Zoetrop: otočný zázračný buben s vyměnitelnými pásky fázových obrázků, který na principu kola života simuluje pohyblivé obrazy.
Fotografie
Aby bylo možné předvádět nejen malované obrázky, ale i obrázky věrně odrážející skutečnost, musel být nejdříve objeven způsob, jak tuto skutečnost zachytit. Ale nejen to. Musel být vynalezeni způsob, jak uchovat obrázek, který kreslilo světlo na zadní stěnu camery obscury – tedy fotografie, světelný záznam. Zatímco čočka soustřeďující světelný paprsek byla známa v Ninive již 600 let př. n. l., byl vliv světla na dusičnan stříbra objeven teprve o 1350 let později a až v 1. polovině 19. století se podařilo takto světlem vyvolaný obraz uchovat. Ve stejné době, kdy se pod vlivem Rogetova vynálezu začali hromadně vyskytovat optické hračky, zahájil francouzský chemik Joseph Nicéphore Niepce (1765 – 1833) práce na vynálezu fotografie. Šlo mu především o objevení takové chemické látky, na niž by se dal automaticky zachytit jakýkoli předmět vnějšího světa. Niepce začal se svými pokusy roku 1822. Od roku 1826 mu v jeho hledání pomáhal chemik a zároveň divadelní výtvarník Louis Jacques Mandé Daguerre (1789 – 1851). Po Niepceově smrti roku 1833 pokračoval Daguerre samostatně v jeho díle. Daguerrova práce byla korunována úspěchem, takže roku 1839 předvedl francouzské akademii věd první fotografii. Představovala zátiší zachycené na postříbřené destičce, potažené jodidem bromitým. Tyto snímky, fixované zpočátku na skle, nikoliv na papíru jako dnes, dostaly podle jména vynálezce název daguerrotyp. Daguerotypie byly ovšem ještě stranově převrácené obrázky, unikáty, které nebylo možno rozmnožovat. Na trhu se místo ní prosadil postup anglického konkurenta, jemuž se ještě v roce Daguerrova triumfu podařilo osvítit potažený papír. William Talbot použil jako první ještě dnes běžnou technologii negativu. Z jeho papírových fotografií bylo možno dělat četné pozitivní, tedy stranově správné, kopie.