Tai Chi X (nude)


Tchaj-ťi, celým názvem tchaj-ťi čchüan (čínsky: 太極拳; pinyin: tàijíquán), je označení pro čínské bojové umění, jež v současnosti pěstuje mnoho lidí jako cvičení pro zdraví a zlepšení kvality života. V Česku se často označuje zjednodušeným termínem taiči.

loading...

S tchaj-ťi čchüan jakožto dítkem taoistické filozofie jsou nerozlučně spjata dvě jména – Lao-c‘ (6.st.př.n.l.) a Čang San-feng (12.stol.n.l.), patřící dvěma velikým legendám taoistické tradice. I když o těchto osobách dnes nemůžeme říci nic historicky zcela prokazatelného, přesto zůstávají v povědomí lidí jako důležité postavy taoistických dějin; mistr Lao-c‘ jako duchovní otec, zakladatel taoismu a autor základního a nejznámějšího taoistického díla Tao te ťing, a potom „nesmrtelný“ Čang San-feng jako tvůrce taoistického (wu-tangského) cvičebního systému tchaj-ťi čchüan a autor spisů, též přiřazených k hlavní sbírce taoistického kánonu. Většina stylů tchaj-ťi, které se dnes cvičí, jsou však laickými (rodinnými) styly, jen nepřímo spojenými s taoistickým tréninkem, i když se prvky taoismu stále dají najít v některých teoriích a terminologii, které používají. Nejsou však známé historické záznamy, které by doložily, jak se původně tchaj-ťi začalo cvičit lidmi mimo taoistické klášterní komunity.

Během vlády dynastií Sung, Jüan a Ming (od 12. do 17. stol.) znali Čang San-fengovo tchaj-ťi čchüan hlavně v provincii Šen-si. V klášterech bylo tchaj-ťi čchüan prostředkem duchovní alchymie neboli metodou duchovní přeměny uvnitř těla s cílem navrátit a upevnit zdraví a prodloužit věk. Čili ve svých taoistických počátcích bylo tchaj-ťi čchüan především prostředkem k dosažení „tchaj-ťi“ (v překl. „nejzazší mez“, přeneseně „vesmír“) a stavu rovnováhy jin a jang v těle. Cílem tchaj-ťi čchüan bylo přeměnit tělo a mysl tak, aby bylo možné dosáhnout duchovního osvícení.

Časem se sestavu tchaj-ťi čchüan postupně učili i laici. Toto stěhování tchaj-ťi z klášterů způsobily dvě příčiny. První byla, že císař a šlechta si všimli taoistického výcviku z hlediska bojového umění. Buddhističtí mniši z chrámu Šao-lin i taoisté z oblasti Wu-tang začali být zaměstnáváni jako cvičitelé v císařské armádě. Druhou příčinou bylo, že dynastie Čching zakázala osobní vlastnictví zbraní a ponechala tak lidi bez možnosti bránit se lupičům a vetřelcům. Obyčejní lidé obdivovali schopnosti vlastní sebeobrany mnichů a doprošovali se v klášterních komunitách, aby je také učili. A tak začali mniši přijímat nezasvěcence ze soucitu jako své žáky.

Je všeobecně akceptované, že rodina Čchen z provincie Che-nan udržovala cvičení tchaj-ťi čchüan v rámci klanu jako účinné bojové umění po generace před tím, než se ho zde naučil Jang Lu-čchan (1799-1872). Jang Lu-čchan se poté přestěhoval do Pekingu a stal se hlavním instruktorem bojových umění císařské armády dynastie Čching. A tak se tchaj-ťi jako slavné bojové umění začalo šířit a zároveň se větvit do mnohých stylů nazývaných podle rodin, které je vyučovaly, např. Čchen, Jang, Wu, Li, Chao, Sun a další. Laické podání tchaj-ťi čchüan (tzv. rodinné styly) od svého začátku zdůrazňovalo především využití principů tchaj-ťi pro účely bojových umění. Teprve Jang Lu-čchanův vnuk Jang Čcheng-fu (1883-1936) upravil způsob cvičení tak, aby v první řadě zlepšovalo fyzickou kondici a bylo vhodné pro všechny vrstvy obyvatelstva. Dnes znají miliony lidí po celém světě a především na západě tchaj-ťi čchüan jako cvičení pro zdraví. Tak položil mistr Jang Čcheng-fu základ pro moderní cvičení tchaj-ťi.
Zdroj textové části – Wikipedie

Sdílet s přáteli ->Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInShare on VKPin on PinterestEmail this to someone